Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já v SuperStar

28. 1. 2007

JAK JSEM SE ZÚČASTŇOVALA KONKURZU NA 3. ČESKOU SUPERSTAR:

Úterý 13.6.2006

Dnes jsem zažila něco, na co určitě nikdy nezapomenu. Rozhodla jsem se zúčastnit konkurzu do pořadu ‘‘Česko hledá SuperStar‘‘. Ano, na tento den jsem obdržela pozvánku…..do hotelu Olympik v Karlíně v 8.00 hod. Požádala jsem svou kamarádku Petru, zda – li by to všechno neabsolvovala se mnou. Ona souhlasila, a tak jsem si s ní dala sraz u nás na zastávce v 6.45 hodin. Táta nás tam odvezl – jelikož byla docela zacpaná Praha, taťka místy docela nadával, ale jinak v poho….:)

Něco málo po sedmý ráno jsme na určené místo dorazili….jenže tam nikdo…..až jsme pochopili, že jsou hotely dva, a nejspíš to bude asi v tom druhým, táta teda odjel a my se vydaly………...u druhého hotelu také nikdo nestál, Péťa říkala, že nejspíš budeme první. Za nedlouho jsme viděly obyčejné cedule s nápisem SUPERSTAR a s šipečkou do prava. Šly jsme tedy po šipkách a zanedlouho se nám ukázal opravdu ‘‘úžasný‘‘ obrázek – docela dost lidí!!!

Pomalu jsme tedy přistoupily. Nějaké káči tam ještě hulily, tak to na začátku nevypadalo zrovna nejslibněji.

Když už bylo čtvrt na osm, začaly se scházet opravdové davy lidí. Někdo z produkčního týmu Novy řekl:,,Prosím vás, všichni účinkující a doprovod, udělejte tamhle vlevo frontu!‘‘ Tak se lidé (i my) snažili udělat tu frontu. Bylo to docela dost veselý: před námi dav, za námi dav. Musím říct, že jsme byly v té lepší půlce….řekla bych, že před námi bylo tak 500 lidí a za námi 1000…prostě před půlkou:-)

Různě jsem se dívala kolem sebe, abych zjistila, co je tam vlastně za lidi. Někteří byli opravdu dost hrozní – např. pearsing, maskáče….strašný….někteří byli zase fakt dost milí:)

Před námi stál jeden kluk (v mojím věku) ještě s rodiči a snažil se být docela vtipnej….když jsme si tam vystáli slušnou hodinku, najednou se celej dav otočil…výkřiky:,,Hele, tamhle je ten Leoš Mareš!!!‘‘ No Mareše jsem tam nezahlédla, jen dalších pár lidí z Novy, jelikož byli až na druhém konci, naše půlka je však nemohla v žádném případě slyšet.

Před námi (vlastně za námi, až jsme se otočily zpátky), stála nějaká mamka se synem, kterému bylo taky patnáct… ty to tam taky komentovali, že vůbec není slyšet. Řekla jsem:,,Proč si k sakru nevezmou alespoň megafon, když u toho mikrofonu nemají asi žádnou anténu…‘‘. To je docela rozesmálo. Ale ‘‘možná‘‘, že mě tam někdo ve předu uslyšel, protože zanedlouho se opravdu megafon objevil!….Ale stejně i přes megafon nebylo bohužel nic slyšet. Takže my ‘‘vzadu‘‘ jsme slyšeli akorát jen smích…my jsme se smáli taky, akorát do teď nevím čemu:-) Za mnou kluci křičeli, že není slyšet, ale ani je, nejspíš nikdo neslyšel. Jediné čeho jsme se mohli zúčastnit, že jsme pokračovali ve vlnách. Od předu začali lidé zdvihat ruce, až to ‘‘dojelo‘‘k nám. – Bylo jich několik. Poté se zase produkční tým někam vypařil a v davu zůstaly jen kamery….jeden kameraman seděl na vyvýšené ploše a četl si noviny (taky dobrý)! Nebo nějaký tři holky, co měly trička s logem na nás zase furt jenom koukaly a při tom obligátně hulily (jeden kluk říkal, že jsme jak zvířata v zoo)…ono to tak skutečně vypadalo….

Když už se kolem devátý rozhodli, že už budou snad konečně pouštět, ztrhlo se doslova davové šílenství (nemělo to ale na šílenství, jako jsem zažila v Pardubicích na podpis Sámera Issy). Všichni se prostě tlačili dopředu….šlo to tak pomalu, že jsem myslela, že se tam snad skácím!!

S tou paní za námi jsme se bavily, jak je to strašný, jak berou tak málo lidí, (že je to jak kapka v moři). Dav se vždy pohnul o půl metru asi tak po deseti minutách (a to nepřeháním). Pak jsme se najednou s Petrou ocitly na sluníčku…..to bylo teda vedro…měla jsem sukni s tílkem a na tom džínsku. Poté jsme se všichni pohnuli o dalších 50 cenťáků a to už jsme teda fakt nemohla….nemohl nikdo….chci říct, jak psychicky, tak i fyzicky….zkrátka nebylo se kam hnout!! Tohle jsem tam nazvala prostě ‘‘PRES‘‘!! Začala jsem mít docela solidní žízeň, ale v tomhle množstvím lidí se moc nedalo batoh otevřít. Paní měla s sebou tašku a v ní byla jedna dvoulitrovka, řekla, ať si klidně vezmu…já jsem odmítla, řekla jsem, že to prostě nějak budu muset vydržet.

O dalším ‘‘hnutím‘‘ jsme byli skoro až úplně u ‘‘propouštěcí roty‘‘, (ale nejdříve jsem si myslela, že už tady je ta slibovaná registrace)…nebyla….byl tam jen jeden, dost důležitej chlap s ženskou, kteří (teda spíš jen ta ženská) křičeli:,,Necpěte se sem, akorát si ublížíte!!‘‘A tak pořád dokola.

My jsme s tím klukem a jeho mamkou stáli u sloupku, a když už jsme byli u těch dveří, samozřejmě, že nás zastavili…..tak jsme opět čekali, ale to se už dalo vcelku vydržet, protože přece jenom z toho chlapa měli ostatní docela respekt, a tak se tolika netlačili.

Pak jsme už prošli těmi dveřmi a to teda byla zase jednou úleva….úplná svoboda bez toho mačkání:-)

Malinkato nám zmrznul úsměv, když jsme s Péťou opět uviděly další frontu. Ta už nebyla naštěstí tak velká…zanedlouho se za námi objevila stejná dvojka jako při ‘‘základním mačkáním‘‘. Kolem šel i jeden chlap od záchranky…lidi (teda i já) začali volat, jestli by nás nemohl vyléčit nebo alespoň pustit už konečně dovnitř, že jinak tam zkolabujeme. On že jo, ale až když mu zazpíváme:) Takže zase nic….najednou mě ten kluk předběhl a já, že co si to dovoluje….pak jsem pochopila, že nechce, aby ho nějaká ženská vyblejskla…pak se zase poslušně vrátil za mě. Když už jsme byli před vstupem, byl tam jeden muž s mikrofonkem, kterej každýho uvítal slovy:,,Dobrý den, kolik vás tu je!?!‘‘ Tak na tohle taky teda nikdy nezapomenu (zvlášť, když to sem teď píšu). Každýho teda takhle zastavoval, a když uviděl nás s Petrou, ani nám se nevyhnula tato věta…řekly jsme nečekaně dvě a on nás pak pustil. To už jsme byly opravdu vevnitř a šly jsme k nějaký slečně, která tam měla spousty smluv. Mně dala ještě další dvě a docela dost dlouho mi vysvětlovala, jak to mám vyplnit, (kterou si nebrat, kterou dát atd.), Péťe dala ještě svolení, že se v televizi může ukázat taky.

Začaly jsme vyplňovat papíry, ale nebylo kde, protože stolečky se zrovna nikde nenacházely, a tak jsme musely zvolit cestu psaní na zdi, jenže ti blbci Olympici mají ještě tak blbý zdi, že jsou tam např. kamínky a podobný věci, zkrátka ne příliš vhodné ke psaní. Najednou se pak přihasil ten kluk (jsem blbá, že jsem se ho nezeptala, jak se jmenuje), jestli náhodou nemáme problém se zákonnými zástupci, že je tam prej chtěj. Já jsem ho hnedka odpálkovala, protože jsem se tý slečny ptala a ona mi řekla, že ne. No, a kdyby jo, tak se mi Péťa nabízela, že by byla moje mamka, ale….no 18 ani víc by jí člověk určitě nepřidal….musely bychom nejspíš za tou paní, jestli by nám tam nemohla před nima čmárnout podpis…naštěstí jsme nemusely tyhle situace řešit.

Poté, co jsme měly vyplníno, zařadily jsme se opět do ‘‘frontičky‘‘. Tam už kolem nás byla loga s nápisy pořadu. Před námi stáli zase ti dva a paní už prosila, zda – li bych jí na chvíli nepohlídala tu tašku, že si prý odskočí. Docela se divím, že ji takhle svěřuje do cizích rukou (ale jelikož my vypadáme a stejně tak i jednáme, že bychom nikdy nic neukradly). Pak už se kolona hrnula až na schody, kde už čekal další pán (opět, jak jinak než s mikrofonkem a vysílačkou) a ten měl pro změnu za úkol, kontrolovat ty úžasný smlouvy.

Já je pro jistotu vytasila všechny (i s pozvánkou na casting)…chtěla jsem mu je dát do ruky, ale on řekl, že je ještě čas, ať počkám, že je teď nechce. Nechápu proč, protože všechny ostatní kontroloval hned.

Asi za minutku jsem mu to dala znovu, a znovu se opakovala tato trapná situace.

Když už jsem to udělala po třetí, ten chlap to už nevydržel:,,No, tak ukažte, stejně nemáte kam spěchat, ale abyste se mně tady neztratily….tohle máte v pořádku, tohle si vemte….hodně štěstí!!‘‘To přála už i ta slečna se smlouvami.

Pak jsme zase pomaloučku polehoučku stoupali na schodech. Pak ten kluk před námi řekl:,,Hele, tamhle jsou už kamery a někoho vzpovídaj ..…a klepe se jak ratlík!‘‘ Já jsem samozřejmě nikoho neviděla, protože nejsem zrovna velkého vzrůstu:-(

Na konci schodiště stál další chlap a ten byl teda docela nepříjemnej. Zase ty smlouvy…….,,Já nechci vaší občanku, chci ty smlouvy….mě nezajímá vaše schránka (to je ta pozvánka, co se mi tam přimotala), tady vám chybí podpis….‘‘……prostě prudil!!

Pak jsme už postoupily k tý registraci…..byly tam čtyři počítače a za nimi asi dvě ženský a dva chlapi. Šly jsme hned k tomu krajnímu (lituju, že jsme nešly k tomu vedlejšímu).

Byl tam takovej vlasáč a poté, co jsem mu ukázala zase ty ‘‘podělaný‘‘(pardon za ten slovník, ale už fakt nemůžu) smlouvy, se vyklonil od počítače:,,Slečno, až budete příště vyplňovat další smlouvy, řekněte to i tatínkovi, jak to má vyplňovat…..‘‘(já jsem nevěřícně zírala, co to zase povídá, když předchozí dvě kontroly mi vcelku všechno odkejvaly)….,,No tady….Vy chcete být SuperStar a ne Váš zákonný zástupce!!‘‘ To už jsem se fakt nedala a ukázala jsme prstem na vyplněné informace, že já tam své údaje o sobě mám, ale vyplněným počítačem, což mladík evidentně neviděl. Ten příjemnější se začal chechtat:,,Ty jsi blbej….‘‘Jenže křupan se nenechal odbýt:,,Stejně to mělo být tady!‘‘

,,Prosím Vás, četla jste vůbec tu smlouvu?!?‘‘tázal se nepříjemně. Jenže já byla ještě rozesmátá z toho ‘‘blbečka‘‘(jak ho pojmenoval soused), a tak jsem bez otálení řekla:,,NE….teda ANO, samozřejmě, že četla!!‘‘ To už se valila další vlna smíchu od druhého registrátora:,,Ne…..Jak to řekla:Prej NE!!‘‘ To už se i našemu zabubřelci chtělo smát………..

,,Tak já se teda omlouvám….táta, no!?!‘‘dodala jsem. Zkontroloval ještě další smlouvy….a…..opět byla uhozena poznámka na ‘‘mojí emailovou schránku‘‘. Pak chtěl ještě tu občanku….tam žádný kecy nebyly, týýýýý jóoóóóó!!!!

,,Je váš email ma…..?‘‘ ,,Jo.‘‘,,Takže slečna L…‘‘ ťukal si do svého počítače. Pak už mi dal soutěžní číslo (3833 – hezký, co??) a já už mohla konečně ‘‘odcestovat‘‘.

Pak tam byla další slečna (ale ta už byla naštěstí příjemná), ta už neměla smlouvy, ale náramky a připevňovala ty startovní čísla. Šly jsme za ní s Péťou a ona se tázala:,,Kdo je z vás doprovod a kdo soutěží?‘‘Tak jsme se rozdělily. Péťa dostala náramek zelený, já zase modrý. Řekla jsem:,,Tady je to jako ve vězení….‘‘ ,,No, to víte, že jo!!‘‘řekla a usmála se. Pak mi ještě položila otázku, co s číslem. ,,Jak půjdete před porotu?‘‘ ,,No asi jenom v tom tílku.‘‘ ,,Tak si to když tak prosím vás teď sundejte………………tak si to tam ještě přitiskněte….na ty prsa….‘‘, pak popřála ještě hodně štěstí, a my už jsme se pomalu ale jistě ocitaly v hlavní místnosti…..Tam bylo docela dost narváno, ale nějaké židle byly ještě volné. Péťa zavítala k nějakému klukovi, (který vypadal jako Tomáš Vaněk z 1.B), vedle něj jsem seděla já. Za chvíli přišel náš ‘‘společník‘‘ s Collou v ruce a povídal, jak to, že jsme se mu takhle zatoulaly. Já jsem ho hnedky uzemnila, že my jsme je taky hledaly…..tak jsme tam seděli všichni tři. Jeho mamka zanedlouho taky dorazila. Abych nezapomněla…..v této místnosti bylo také deset židlí (vepředu), na které si vždy sedala celá skupina (podle čísel), která se už chystala vyjít před porotu.

Koukli jsme se na sebe, jaká máme čísla…..já měla 3833, on 3838…..byli jsme oba šťastní, že budeme spolu ve skupince.

Chlap co ‘‘moderoval‘‘(nebyl to bohužel Leoš Mareš, ale tenhle se taky snažil zabavit), říkal nahlas do mikrofonu čísla a jedna žena je zapisovala na tabuli. Nevěřila jsem vlastním uším, když jsem slyšela (a hned pak i následně viděla) čísla v rozmezích asi 3790 – 3799, došlo mi, že zanedlouho se na mou ‘‘cestu‘‘ vydám i já….(to jsme si před tím s Péťou plánovaly, jak dlouho tam nejspíš budeme čekat – měly jsme proto s sebou dostatek her, ale na ty nakonec nezbyl ani čas).

Šla jsem se teda odebrat na záchod (jak na vykonání své potřeby, tak i na rozezpívání). Šla jsem takovou chodbou a na ‘‘křižovatce‘‘ stál docela pohledný mladý muž, který byl opět součástí týmu tohoto velkého projektu. Já jsem docela váhala, kam že to mám vlastně jít…..a ten muž řekl:,,Hledáte toalety?‘‘,,Ano!‘‘,,Tak tamhle doleva…‘‘,,Děkuji.‘‘ Pak jsem šla tedy doleva, ale spíš dost dolů, protože tam byly docela ‘‘dlouhé‘‘ schody (trošičku přeháním). Pak jsem následně otevřela dámské toalety a hned u umyvadel stálo pár holek, které buď zpívaly, rozezpívávaly se a nebo prostě klábosily – každá už měla na sobě své identifikační číslo (i já to svoje)…..každá z nich se na mě podívala a koukala (alespoň mi to tak přišlo) na to mé číslo. Hned jsem začala řešit problém, kde se teda rozezpívám:) Nejdřív jsem si taky myslela, že jsou záchůdky obsazeny, ale zanedlouho mi došlo, že děvčata rozhodně frontu na ‘‘ulevení‘‘nestojí. Šla jsem do jedné z kabinek a zamkla se. Najednou jsem uslyšela, jak se někdo docela dost nahlas a docela dost falešně pokouší zpívat. Byla to pochopitelně nějaká holka (ještě aby to byl kluk) a měla docela solidní ‘‘jidák‘‘ a zpívala ‘‘I´m with you‘‘ od Avril Lavigne (ale v soutěži to zpívala i Šárka Vaňková), poté co to dozpívala, začala další – tentokrát ‘‘Berušku‘‘ od skupiny HAHA – to jsem se hodně držela, abych nevybuchla smíchy:-) Pak mi ale došlo, že já zanedlouho budu taky muset vystoupit před tu porotu, a tak bych se měla rozezpívat.

Ona si tam ještě broukala ‘‘Ke by bolo něčo….‘‘ a já jsem si v tom stísněným prostoru začala dělat alespoň NA, NA, NA……prostě rozezpívávat se…..ona na chvíli přestala, ale zanedlouho to začalo na novo. Pak jsem si zkoušela ještě začátek ‘‘SMILE‘‘ od zpěváka Sámera Issy(to je píseň, kterou jsem si připravila), zazpívala jsem to celkem dobře, a tak jsem si řekla, že už raději půjdu. Zámek od dveří ale začal trošičku protestovat. Otočila jsem rukou, ale pořád se na mě ‘‘usmívala‘‘ červená, tedy obsazeno. Docela jsem znervóznila…….začala jsem si říkat, co mám dělat (už jsem viděla, jak budu volat na ty holky, které už tam nebudou, nebo dokonce toho mladíka, co mi ukazoval cestu). Asi na třetí pokus se už zámek naštěstí probudil. Vylítla jsem ven - ty holky opět čučely (nejspíš proto, že ty ‘‘kvákvoty‘‘ jsem vydávala já), jenže ty ‘‘kvákvoty‘‘ ještě stále trvaly od jedné ze zbylých kabinek – tak se i ty holky, i já na sebe pousmály.

Další trapásek se mi stal, když jsem si chtěla umýt ruce. Jako vždy jsem si do svých dlaních dala dostatek mýdla, ale bohužel mi nešla pustit voda. Nebyly tam totiž kohoutky. Tyto umyvadla znám, a tak jsem dala ruce prostě pod to (co vydává vodu, nevím jak se to jmenuje), jenže voda zkrátka netekla. Opět jsem viděla (tentokrát v zrcadle), jak se holky za mnou uculují. Bylo to dost trapný:-(

Překonala jsem se a otočila se:,,Prosím vás, nevíte, jak se to pouští?!?‘‘ ,,Musíš dát pod to ruce.‘‘,,To už jsem zkoušela…‘‘,,Ještě…‘‘Pak jedna ke mně přistoupila a zkusila to u druhého umyvadla – tam se pochopitelně rozsvítilo červené světýlko…….,,Tady už můžeš!‘‘,,Díky!‘‘ Pak už jsem teda odtamtud vypadla!!!

Když už jsem vylezla zpátky ty hrozný schody (ale nebyly tak hrozný), šla jsem zpátky do čekací místnosti. Na chvíli jsem se posadila na mé místo, ale za chvíli už zase zavládla zábavná atmosféra.

Moderátor vyzval všechny:,,Takže….je tu někdo, kdo v životě netancoval, nebo to neumí?!?‘‘Všichni vstaňte, dáme si Helenu Vondráčkovou (Sladké mámení), abyste se trošičku rozehřáli a chci vidět, jak opravdu každý tancuje a zpívá…..

…..chci slyšet každého, každou z vás……takže všichni hezky vstaneme a ruce nad hlavu a máváme hezky do rytmu!!‘‘

Ve všech uších začala znít Helena a myslím, že opravdu každý se začal bavit….teda ti, co seděli na židlích ‘‘smrti‘‘, zanedlouho moderátor také vyzval:,,Teď vstanou i ti, co teď sedí, zpívají nejen soutěžící, ale i doprovod!!‘‘

Zavládla tu skutečně neopakovatelná atmosféra, kterou jsem si do poslední kapky užila. Na sloku ‘‘léta tryskem pádí…..‘‘jsem ze srandy začala napodobovat Helču a jak Péťu, tak i toho kluka to upřímně rozesmálo:)Jen doufám, že právě toto televizní kamery nezaznamenaly, protože právě při této písničce jely všechny kamery na plný plyn – my jsme byli v té přední řadě, takže nás kamera natočila docela dost. Musím ale říct, že tohle mě opravdu odreagovalo, byl to prostě tak úžasný pocit, když tancuju, zpívám, mávám rukama společně s tolika lidmi…..

Pak byla ještě jedna ‘‘pecka‘‘:,,Tak teď si dáme…..aby taky vypadalo, jak skutečně Česko fandí fotbalu, tak budete zpívat ‘‘ú, á‘‘, to zvládne úplně každý! Takže jedem…….‘‘A začala hrát pro změnu anglická píseň ‘‘Hey baby‘‘(v Čechách je tato písnička ‘‘Hej, hej, baby…ty budeš mou…tebe musím mít)! Sice slova od této písničky málo kdo znal, ale refrén šel opravdu dobře. ,,Takže teď hezky všichni nahlas, refrén všichni znáte….takže JEDEM!!!!‘‘

Téměř všichni soutěžící teď začali naplno zpívat ‘‘Hey….‘‘. ,,A pořádně ruce nad hlavu…..‘‘ ozývalo se z mikrofonu. Mě už nebavilo pořád jen mávat, a tak jsem začala tleskat. Pár lidí se ke mně připojilo (ale bohužel všechny se mi je strhnout nepodařilo) a ‘‘organizátor‘‘ hnedky začal:,,Výborně, už to začíná tleskat!‘‘ Péťa se pak na chvíli posadila, ale dlouho jí to nevydrželo….,,Vstoupněte si i vy, co sedíte….i DOPROVOD!!!!!‘‘ A už byla Petra na nohou:)

U této písničky jsem byla rovněž ve svém živlu a ani jsem si nevšimla kamery……tancovala jsem a najednou těsně pode mnou se objevila kamera a já se jí děsně lekla – zabírala mi nejspíš tvář, a já do ní udělala určitě takový ksicht :):)))) To se moji kamarádi začali opět smát:-)

Když písničky skončily, jedna ženská začala upozorňovat na sluneční žár:,,Jestli se chcete opalovat, případně si zapálit, tak můžete tady na balkonu, ale s tím opalováním opravdu opatrně, protože zrovna včera tady měly děti docela velký problémy, takže docela to pálí, takže pozor, hlavně teda blondýnky….‘‘jen co to dořekla, náš kamarád se hned ozval:,,Ještě, že jste hnědovlásky, co?‘‘,,No to teda jo.‘‘ řekla jsem.

Pak už opět dostali pokyn, aby poslali další skupiny k porotě. ‘‘Můj čas‘‘se blížil čím dál tím víc. Vyndala jsem si texty, abych je přece jenom ještě trošičku oprášila. Ten kluk je zanedlouho vytasil taky. Ptal se mě, co budu zpívat, tak jsem ukázala:,,Smile….to asi neznáš a Princeznu ze mlejna.‘‘ on se jen pousmál…..,,A ty?‘‘zeptala jsem se. Řekl nějakou anglickou – její název si nepamatuju a ‘‘Kláru‘‘ od skupiny Chinasky.

Poté se svěřil, že má strach, ale prý, že počítá s tím, že nepostoupí. Já jsem souhlasila, vždyť z 1500 lidí byla vybírána padesátka. Jeho mamka říkala, že je to jako kapka v moři – to je nejspíš hluboká pravda.

,,Já bych chtěl, abychom postoupili oba dva. To by bylo dobrý, že jo?‘‘ řekl. ,,To určitě…‘‘odpověděla jsem s úsměvem na tváři.

,,Já bych teď zrovna potřeboval nějakýho zpěváka do mý skupiny:ten co je tak na mý úrovni….‘‘ Lituju toho, že mně to nedocvaklo. Mohli jsme mít nějakou hudební skupinku – teda on jí prý už má, ale já……no nic (radši)!

Za chvíli nás opustila i poslední desítka (teda ta před námi) a organizující muž s radostí začal vítat další skupinku – tedy nás.

,,Takže prosím, vyprovoďte i tuto skupinu velkým potleskem a nyní tu pozveme další skupinku s čísly…..jestli se nepletu 3830 – 3839.‘‘Jukla jsem se ještě na to svoje čísílko a bylo opravdu mezi tázanými.

,,Tak já jdu….‘‘, říkala jsem Pétě a prosila ji, aby mi pohlídala mobila a všechny ostatní věci. Ona že samozřejmě, a pak ještě na mě ukázala gesto s palci…..

Tak já i ten kluk jsme šli na ty ‘‘hrozné‘‘židle před mikrofonem.

Nikoho samozřejmě netrklo, že si má sednout podle čísel. Já jsem si však sedla správně přesně na třetí židli (teď se nechci chválit). On že se hned nakýbluje vedle mě….byl tam ještě jeden kluk (kolem 18ti), ten se chtěl posadit taky vedle mě. ,,Hele, já si chci sednout vedle týhle slečny…‘‘to říkal ten 15ti letý. ,,Tak to máš smůlu…‘‘(Nevím, jestli to bylo takhle přesně, ale něco takového tam zaznělo). Pak ale paní řekla, že se máme posadit podle čísel a kluci se rázem ocitli na druhém konci. Nám holkám ještě vysvětlovala, že se máme ještě šoupnout o jedno do leva, protože je tam soutěžící i s ‘‘nulou‘‘.

Tak jsem si tam všichni seděli…..bylo to dost strašný!!

Vedle mě seděly dvě holky. Jedna ještě vedle ní vytasila text: ‘‘Voda živá‘‘….podivila jsem se, protože jsem jí chtěla původně zpívat.

Pak přišel již od poroty jeden kluk, který měl kartičku ANO (to měl ten, co postupoval), přišel hned k mikrofonu (tam chodil každý, co tuto kartičku obdržel) a muž z produkce se ho ptal jestli by nezazpíval……on zazpíval – normálka zpěv…..akorát to dost, alespoň mě znervózňovalo, když sedíte na té židli a posloucháte to.

Nebylo příliš velké zdržování a muž s tričkem SuperStar oznámil, že další skupina může odcházet a opět prosil o potlesk. Ani my nebyli ochuzeni o docela dost veliký potlesk od ostatních, otočila jsem se ještě na Péťu, ta tleskala jak zběsilá a samozřejmě se smála, ale pak už jsem se i ‘‘davem‘‘ odebrala na cestu před porotu. Šlo se tam cestou, jako přes registraci, akorát, že registrace byla nalevo a dveře napravo zase znamenaly už něco úplně jiného.

Ženská, co nás vedla říkala, ať jdeme úplně dozadu. Totiž tou uličkou, co jsme pak šli, seděli různí soutěžící, protože byli tři komise: A, B, C……Já měla pochopitelně C – takže až úplně vzadu. Tam bylo už připraveno 10 židlí a my si na ně sedali zase podle čísel.

Žena na nás promluvila:,,Takže……buďte zticha (to bylo ale na jiné holky), normálně vejdete před porotu, představíte se a začnete zpívat. Když to nevyjde, tak můžete sami odejít, když ano, dostanete od nich takovou kartičku s nápisem ‘‘ANO‘‘, musíte tu na mě ale počkat, beze mě nemůžete odejít, já vás pak zavedu do produkce. Je to všem jasný?!?‘‘ všichni to odkývali. Holka napravo řekla, že to trošku nepobrala, protože žena ještě řekla:,,Až dozpívá ten před vámi a přijde, tak počkáte, napočítáte si do pěti, do šesti a vejdete…..‘‘Bylo to zkrátka trošku divné. Pak šla na řadu ta první holka. Byly přede mnou celkem tři a každá tam byla pár minutek. Ty minutky, ale jak to už bývá, byly nekonečné!!

I holky vedle mě začínaly litovat, kam se to jen pustily. Vím, že se mi honily hlavou neskutečné myšlenky.

Potřebovala jsem se s někým bavit. Na levé straně seděla holka, které mohlo být 17, 18…….měla opar u pusy a byla dost hotová, sice sem tam něco řekla, ale spíš jen rudla a rudla. Ta vedle ní se ale bavila, byla vcelku v poho, akorát obě říkaly, že v naší místnosti je prej docela ostrej hlasový poradce. ,,Horší než Klezla??‘‘ptala jsem se. ,,To snad ne….!‘‘odpověděla ta rudá:-)

Pak jsem se pro změnu otočila na mou pravou stranu a tam seděla také mladá holka (16, 17, ale spíš 17) a ta byla fakt moc fajn (vedle ní seděla taky sympatická holka, která měla křivé zuby).

Ptala jsem se:,,Hele, jak se představíte? To normálně vejdete dovnitř, řeknete, jak se jmenujete a začnete hnedka zpívat???‘‘

,,No..já právě nevím….‘‘odpověděla blondýna (ta co seděla vedle mě).

,,A jakou budete zpívat nejdřív, anglickou nebo českou?‘‘docela mě zajímalo.

,,No, já teda rozhodně českou….‘‘odpovídala furt ta samá. ,,Já nevím…..‘‘to ta pro změnu druhá. ,,Já zase anglickou……‘‘ a takhle to pokračovalo do té doby, než přišla od poroty ta první holka. Otevřela dveře a všichni se jí hnedka ptali, tak co?(Jestli jí vzali). Ona jen zakroutila hlavou a už byla na odchodu. Já jsem se jí chtěla zeptat, kolik je porotců, ale holka už byla opravdu v čudu. To už šla ta druhá……ta jak zpívala tu Vodu Živou (alespoň myslím, že to byla ona). Byla tam docela dlouho….když přišla, i ona zakroutila hlavou. Té jsem se už zeptala kolik jich tedy bylo:,,Asi tři, čtyři…..já nevím.‘‘ Pak šlo číslo 3832 tedy ta holka, co šla přede mnou. Najednou jsem napravo neměla úplně nikoho. Koukala jsem se upřeně na logo soutěže, které bylo přímo proti mně a říkala si: ,,O nic nejde, o nic nejde, buď to vyjde nebo ne!!‘‘ Pak z té ženské, co nás měla na starosti vypadlo, ať se posuneme….takže jsem seděla na první židli. Jen holka, která měla číslo 3839 mohla sedět tam, kde dosud seděla, protože byla nějaká chudinka postižená. Žena jí řekla:,,Jo, nebojte, až budete mít jít (na řadu), tak vám řeknu, já o vás vím….‘‘Dívka to jen odkývala.

Vím, že ze mě dokonce i vypadlo, že je to horší než přijímačky. Ono je to fakt dost strašný a nepopsatelný pocit, sedět před těmi dveřmi s nápisem C a čekat na svou řadu. Přišlo mi, že tam ta holka byla šíleně dlouho….jednou jsem zaslechla i její výšky. Byly docela dobrý, myslím, že měla velký rozsah. Společně s těmito dveřmi jsem sledovala i dveře s nápisem B. Odtamtud vycházeli také další soutěžící – jen tam byla nejspíš porota trošičku měkčí, bylo více ‘‘ANO‘‘.

Pak se ale najednou otevřely ty ‘‘moje‘‘dveře a z nich vyšla ta holka. Ani ona nepostoupila. Zvedla jsem se tedy z mé židle a šla brát za kliku. Myslím, že jsem si snad ani nepočítala, a když už jo, tak jenom do tří. (Zapomněla jsem, že vždy, když se dveře otevřely, porota na nás koukala, a my na ni, akorát oni se smáli, ale my byli vyděšeni).

Vešla jsem dovnitř. Když jsem vcházela, dívala jsem se na zem. (To fakt nevím proč). Když už jsem za sebou zavírala dveře, docela nahlas (alespoň jsem se snažila) jsem pozdravila:,,Dobrý den!‘‘ Chvíli sice nějaký čas trvalo, než jsem uslyšela tu samou větu od poroty, ale nakonec jsem se jí dočkala.

Pak jsem se otočila a na pravé straně bylo takové oranžové pozadí, před ním velký reflektor a nalevo zase porota. Když jsem tam šla, nevím proč, ale vybavila jsem si Petra Poláčka (nejspíš proto, abych začala mluvit hned a nebojácně). Byla tam ještě taková opravdu malinkatá značka s nápisem SuperStar – logo, na které jsem si měla nejspíš stoupnout (bylo asi 6 cm). Bylo tam úplně nepopsatelné ticho. Takové ticho jsem už dlouho, dlouho neslyšela.

Postavila jsem se tedy na tu značku. Porota se na mě dívala a čekala, co ze mě vypadne. Byl tam hlasový poradce (takovej něco mezi Jiroutem, Braunem(ty dva asi neznáte),Horáčkem a Klezlou – dobrá kombinace, že? A měl docela velkej nos, určitě jsem ho tam už někdy viděla), pak tam byl ještě jeden chlap, jedna žena, další žena seděla za počítačem a ještě z mého pohledu se na mě ‘‘usmíval‘‘ kameraman, ale ten byl spíš pěkně naprdlej!!

Moc dlouho ale čekat nemuseli – jen co jsem se zařadila na to správné místo, hned jsem začala:,,Tak já jsem Iveta a mám jednu anglickou a jednu českou písničku.‘‘ Ten hlasový poradce jen stačil kývnout a já mohla začít. Začala jsem s tou anglickou. Hnedka jsem to na ně napálila:,,We saw the colour dance and fade to blue‘‘,(jenže tohle je až po prvním verši, a já si to začala uvědomovat při tom ‘‘the colour‘‘), tak mi nezbývalo nic jiného, než to zopakovat (jako repetici to spolkla i porota). Pak jsem pokračovala dále:,,Soon there´s an encore of summer star, to night up the sky, and mystery anfolding with the night…‘‘ Ještě jsem zapomněla říct, že jen co jsem začala zpívat, poradce se začal otáčet na ženu vedle něj a začali si něco šuškat, pak na sebe kývali atd. To jim vydrželo po celou tu dobu, co jsem teď zpívala. Pak mě ale přerušil a řekl:,,Prosím Vás, co je to za písničku?‘‘No, tak to jsem úplně zbledla, říkala jsem si: To mám tak strašnou angličtinu?, odpověděla jsem:,,Smile!‘‘,,Prosím??‘‘neslyšel mě. ,,Smile, od Sámera Issy!!‘‘ ,,Jo tak…Smile….aha……jo od Sámera….‘‘čekala jsem, že se na Sámera budou uculovat, ale ne….

,,Vy jste to totiž tady na nás úplně vybalila, až jsme se trošičku lekli a my jsme právě vůbec nevěděli….teď jsem se tady radil, co je to za písničku, protože vy jste si to zpívala tak po svým, že jsme nepoznali, co je to, ani od koho to je!?!‘‘ ,,Tak to se Vám omlouvám!‘‘řekla jsem a nevěřila jsem vlastním uším (Martina mi totiž doma říkala, ať to nezpívám jako Samir).

,,To se neomlouvejte….to je dobře…já jen….vy se teď nevidíte, ale vypadáte tak ňák….‘‘otočil se opět k ženě…. ,,já jen koukám, co všechno může udělat tréma s lidmi! Vy se klepete….‘‘ Mně se opravdu ruce třásly:,,No to já vím, já jsem hrozně nervózní….‘‘a začala jsem se i s nimi smát.

,,Máte tam ještě nějakou?‘‘,,No..Princeznu ze mlejna!‘‘,,Tak nám kousek zazpívejte…‘‘ Tak jsem tedy začala (v duchu jsem si ještě odměřila kvintakord, protože jsem to chtěla zpívat od tónu g).

Když jsem zpívala, druhá žena mě začala hledat v počítači, první zase v papírech. Hlasový poradce se mi zdál, že by mě mohl klidně pustit dál, než se dozvěděl z papírů, že je mi teprve 15 let. Když jsem zpívala druhou sloku, mělo to začínat:,,Stříbrná tůňka se zhlíží ve hvězdách, velkej vůz ztartil zákolník, rozsypal nad náma celou fůru s hvězdama, jenom já nemám štěstí za troník (no menší texty, ale neva). Jenže já v tom zmatku změnila slova i k druhé písničce, kterou jsem si připravila.

Začala jsem:,,Stříbrná růžičko z dávnejch příběhů (to už jsem věděla, že zpívám dvě sloky najednou), pak jsem zpívala refrén od té minulé sloky. Když jsem chtěla zazpívat repetici, poradce začal zase něco žvatlat….tak jsem přestala, on docela koukal, proč jsem skončila, ale já jen koukala…..on se za chvíli ozval:,,ÁÁ…..Iveto, tady se dočítám, že vy jste teprve 90. ročník…..‘‘

,,No to jsem……je mi 15, no…..‘‘

,,Takže vy…..máte dobrý hlas, ale máte ho ještě takový nedozrálý…..vy jste ještě hodně mladá, a tak bych vám doporučoval, že vám se ještě hlas bude vyvíjet, že prostě…..jak bych to řekl…..ono to je jako hermelín, on taky potřebuje dozrát, ještě bych takhle nožem ukrojil a potom bude moc dobrý…..víte??‘‘ukazoval jak ukrajuje hermelín – to mě fakt dodělalo!!

,,Já si myslím, že letos to teda ještě nejspíš nebude, ale příští rok, jestli bude 4. ročník, tak přijďte, protože si myslím, že bychom vás tady i velice rádi uvítali!‘‘ A přitom se opět podíval na obě dvě ženy, které to odkývaly.

,,Jo, to já přijdu, ale co když ten 4. ročník nebude? Jen, aby byl!?!‘‘nedala jsem se….

,,No, já myslím, že by měl být určitě, o 3. řadě se také spekulovalo a vidíte, jste tady!!‘‘ ,,To jo, no!‘‘

Pak mi už seplo, že bych už měla vypadnout a pomaloučku jsem se otáčela.

,,Tak se nezlobte, jo?? Nashledanou!‘‘Ještě volali. ,,Nashledanou.‘‘odpověděla jsem. Pak jsem vzala za kliku a už mě neviděli:-))

Když jsem pak otevřela dveře, jako obvykle se na mě všichni z mé skupiny podívali. Já jako ostatní zakroutila hlavou, jako že ne. Potom jsem šla k tomu klukovi a vyprávěla jsem mu o hermelínu….pak jsem už šla cestou zpátky…..na židlích na mě čekala Péťa s paní a já jim taky všechno povyprávěla. Paní mi znovu říkala, že je to jako kapka v moři……že by to jejímu synovi sice moc přála….…ale, že už zpívá asi 3 roky v nějaké hudební skupině atd. Čekaly jsme s Péťou na toho kluka, až přijde (mezitím jsem zavolala tátu, aby pro nás přijel). Pak přišel i on. Také kroutil hlavou…..prý proto, že má špatná áčka…..tak jsme se rozloučili a řekli si, že se prý příští rok musíme rozhodně potkat, i Péťa řekla, že to klidně ráda se mnou absolvuje znova.

Pak jsme šly ven a táta tam už čekal – tam, kde nás před tím vysadil. Nasedly jsme a už jsme frčeli:-) Pak jsme ještě Péťu dovezli domů a já jí děkovala…..ona, že je ráda, že se tam taky mohla podívat.

Potom jsme jeli s tátou na oběd a pak už domů…..vše jsem pak samozřejmě líčila a líčila…….:-))))

Hrozně moc jsem ráda za to, že jsem se přemohla, a šla jsem do toho. Příští rok (nebo přespříští) se budu chystat určitě na novo, protože je to něco, co se nedá příliš popsat (i když jsem se teď snažila:-)), protože si to každý musí vyzkoušet na svou vlastní kůži, aby pochopil, co člověk doopravdy cítí…..jaká je tam atmosféra. Je mi trošičku líto, že jsem nepostoupila (asi kvůli věku), ale pro mě je důležité zejména to, že mě slyšel zkušený hlasový profesionál, který mi do očí řekl, že umím zpívat a také, jak už jsem řekla, je to obrovská a nezapomenutelná zkušenost.

P.S. (spíš poznámka, protože tohle těžko někomu budu posílat :-))

Teď jsem se dozvěděla od Petry, že se ten kluk jmenoval Jára…..mamka mu tak prý říkala:-) Ale už se mi to nechce přepisovat, tak asi smůla:-) No nic…..tak třeba se na příští SuperStar ještě uvidíme!!!!!

Ještě bych také touto cestou ještě jednou chtěla poděkovat Petře, že to celé se mnou absolvovala a vydržela….mám tě ráda!!

 

Náhledy fotografií ze složky Superlogo

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

For míša

(Ivča-admin, 26. 5. 2008 16:26)

Ahoj, jojo, jsem tu=)

míša

(míša, 25. 5. 2008 19:13)

je tu nekdo

For Miša

(Ivča-admin, 13. 7. 2007 21:50)

Ahoj Mišo, děkuju moc za pochvalu stránek a taky za podporu do budoucí řady SuperStar. Jsem ráda, že někdo taky zareagoval na tento článek, který jsem sem hodila...je to takový deníček:)
Jinak jsem se asi před hodinou vrátila z dlouhatáncký cesty...jeli jsme autem až ze švýcarských alp...bez přespání, takže se mi nedivte, kdybych tady psala nějaký blbosti....ale bylo to fajn!!
Tak Mišo, ještě jednou díky a tobě i ostatním přeju krásné prázdniny!!

:o))

(Miša, 11. 7. 2007 22:11)

Týýjo, tak to je moc dobrý :) Muselo to tam bejt skvělý.. tak doufám, že v SS4 uspěješ :) Jinak máš moc hezký stránky ;)